Po cizích cestách štěrkových

chodila jsem, víno ze špinavých

číší přečasto jsem pila

a někdy přímo z hrdla

matné vyžebrané láhve

a písně fádní zpívávala

ve stádu kyvájících se

lidí neblízkých, však tělo

k tělu nalepené, prudký

vzdech, ten v zášti spolykán

výdech do slunečných stád

pasoucích se na obloze

jsem zaháněla, já blázen

chvějivý plamen svíčky v ruce,

znesvěcovala jsem pohřebiště

kříže svaté i  svaté porodnice

že v ně jsem zhola nevěřila

s dechem draků jsem uléhala

tělo jak z olše uhýbavé, slza

nu což, má milá, ta nezdobila

ničí tváře, proč ta zabloudilá

vsákla se do živůtku mého

kde rozpila se, krvavě červená?

Já, věru, divný život vedla

nevedla, má cesta klikatá

jak džbán stokrát nakřáplá

však život živá voda je

dokud se věří a dokud neumírá

stokrát  z cest zbitá, znavená

vrácená z rozcestí slepých

kde bahnem směr i cíl

je zcela skryt a zamazán

snad stokrát jsem se ptávala

však jestli přišla odpověď

v cizích mapách cizích zemí

mi bylo dáno číst, bloudit

ztrácet se, nenalézat. Čas zvěd

už za rohem vystrkoval rohy

s přítelem žertem se mé lopotě

vypočítavě, lstivě  smál.

Po cizích cestách štěrkových, inu,

chodila jsem, však to bahno, kal,

nános špíny  zas v sobě smývám

už k člověku darmému se nepřivinu

už nenapiju se z cizí matné číše

a falešné zpěvy už sobě nezpívám

ta řeka ve mně se opět rozrostla

ta řeka života, obřadně jásavá

zas zpívám jasně jako pták

vylétlý z klecí do větru, houpavě se

v tom povětří komíhám, a tiše,

živote můj, věřím v to, že snad

snad pro lásku zapomínáš, snad

snad, pro zpěv náhle tolik čistý 

i po sté pro odpustky dovolíš

vrátit se poutníku zbloudilému.